Každý, kdo někdy jel na tábor, ví, že to je vrchol celého roku. Několika týdenní pobyt v přírodě, s minimem civilizace, mnoha zážitky a partou lidí, kteří se mezi sebou dobře znají. A každý, kdo někdy jel na tábor, také ví, že k němu neodmyslitelně patří celotáborová hra.

Letošní celotáborová hra byla na téma Robina Hooda. Volba na to padla hlasováním. Sice volili roveři, ačkoliv by téma měly volit děti (protože ty samy nejlépe vědí, co je baví), ale tak pro příště už to víme. Celé plánování začalo už někdy v únoru, kdy jsem byl na střediskové radě požádán a pověřen zároveň. S pár příznivci jsme začali rozvahou, jaká vlastně byla doba, ve které měl Robin údajně žít. Dali jsme dohromady poměrně dostačující seznam reálií doby raného středověku a dostali jsme z toho docela depresivní pohled. Nicméně taková byla doba a pracovali jsme s ní jako s rekvizitou. Následně na to jsme začali dávat dohromady, co všechno o Robinovi víme. Víme, že to byl zbojník (je zbojník dobra stylizace pro děti?), víme, že byl vyhnaný ze svého rodného Loxley. Víme, že se oženil s Marrianne a taky víme, že jeho hlavní nepřítel byl nottinghamský šerif. Některé dokumenty dále tvrdí, že časově je Robinovi nejblíže doba vlády anglického krále Richarda III. A samozřejmě jsme nesměli zapomenout na Robinovu partu zbojníků v čele s Malým Johnem a Williamem Scarletem. Takže kdo je Robin jsme jakž takž věděli. Další, co jsme řešili, byla motivace dětí resp. cíl hry.

Cíl hry, to je taková ošemetná věc. Ono totiž není cíl jako cíl. Tedy takhle, cíl by měl být pokud možno jeden a pokud možno jasně pochopitelný. Říká se ale, že i cesta může být cíl. A co se týká plánování her a programů, mnohdy je prostředek (strategie nebo ještě jinak řečeno cesta) pro vedoucího zajímavější, než samotný cíl. Cíl je totiž jeden, cest k němu může být více. A právě tady vzniká prostor pro seberealizaci dětí. S tímto faktem jsem chtěl celou dobu pracovat – podnítit děti, aby se projevily.

Děti jsme se tedy rozhodli rozdělit klasicky do družin (odkaz na družinový systém skautské výchovné metody) a jako motivaci – cíl hry jsme zvolili pomoc chudým. Ta měla vypadat tak, že družiny měly za úkol získávat z etap co nejvíce zlaťáků a těmi přispívat na pomoc. Zlaťáky však děti sami potřebovali, aby mohli v táboře fungovat a měli tak zabezpečené jídlo a vodu na každý den. Kdo nezaplatil, byla jeho družina symbolicky o hladu (což se nestalo, ale tento fakt jsme používali jako jakousi negativní motivaci – ono to není moc daleko o běžného života, že? 😉 ). No a jak děti přimět, aby situaci vzali za svoji a lépe se s ní sžily? Postavili jsme je do role vyhnaných zbojníků, tedy samy byly v situaci, ze které měli jiným pomáhat.

Do hry jsem chtěl nacpat co nejvíce symbolů a vzkazů. Říká se totiž, že postavy a místa ve hře nejsou důležitá tím, čím jsou, ale tím co mají představovat. Robin je symbol vzdoru a charity, šerif z Nottinghamu je symbol zla a podlosti, Lady Marrianne symbol ženskosti a Sherwood je symbolem jednoho místa pro všechny, kde by se mělo žít v souladu, atd. To, že jsme děti při první etapě „vyhnaly“ z tábora a nechaly je do něj znovu přijít, tentokrát „nově“ jako do Sherwoodu, mělo vyvolat dojem, že na táboře se nejenom rekreujeme, ale že zde také pracujeme a učíme se žít v komunitě, kde každý má své potřeby, které chce každý z nás uspokojit a přesto nemůže mít všechno. A taky jsem chtěl navodit dojem, že nic v táboře nemůže vzniknout bez přičinění druhých resp. samotných dětí.

V předchozím odstavci jsem nastínil, jak vypadala první etapa. Děti „byly vyhnány vojáky“ a jejich vesnice lehla popelem. Měli za úkol se sbalit a původně měli spát pod širákem, ale bylo mokro, tak jsme měli v záloze mokrou variantu programu a děti se pouze prošly s doprovodem po nočním lese. Druhý den pak etapa pokračovala. V ní se družiny dozvěděly herní mechanismy jako jak vydělávat peníze, kdy a komu platit za jídlo a všichni byly seznámeni s pravidly Sherwoodu (opsaná táborová pravidla). Za sebe si dovolím konstatovat, že to vypadalo, že motivace zabrala. Ve hře jsme se pak snažili střídat pohybové a přemýšlivé aktivity tak, aby hra neztratila šťávu a všichni si přišli na své.

Střídání etap dle předem promyšleného plánu a zákonitostí se nazývá dramaturgie. Kdo ji ovládne společně s motivací, ten musí zákonitě při realizaci programu „vyhrát“. Je to jako ve všem, u čeho musíte přemýšlet 🙂 .

Asi by bylo zbytečné se dále detailně rozepisovat o všech etapách. Tím spíš, když jsem na všech nebyl přítomen 🙂 . Podstatně to tedy zkrátím – děti v první etapě prošly výcvikem v lukostřelbě, pak měly vytvořit svůj domovní znak (známé aktivity, které rozvíjí smysl pro spolupráci a uvědomění si své osobnosti např.). Pak přišla akční etapa v podobě přepadení výběrčího daní. Některé týmy chvílemi vypadaly, že i když měli početní převahu, měly větší strach ze zásahu než my 🙂 . Navečer pak Sherwood navštívili ožebračení lidé z Loxley a děti tak dostaly možnost projevit svoji štědrost (museli myslet i na sebe, aby měli na další dny na zaplacení jídla). Následovala etapa založená na plížení (mlčení) do nottinghamského hradu, v níž mohly týmy získat zpět své zajatce i něco peněz z šerifovy pokladnice. V této etapě se také poprvé objevila Lady Marrianne, kterou Robin osvobodil z hradu. Tato přepadovka byla roznětkou pro další etapu, tentokrát noční, ve které se šerif rozhodl nemilosrdně zatočit se zbojníky a za soumraku napadli jeho vojáci tábor v Sherwoodu, unesli Marrianne a vzali i velkou část nashromážděných peněz. V Sherwoodu žilo i umění a ruční práce: družiny skládaly oslavné básně, z vlastních členů tvořily pomocí barev na tělo nadpřirozené bytosti (šerifovi vojáci byli totiž dosti pověrčiví, co se povídaček o začarovaném Sherwoodu týče) a také vyráběly masky proti moru, které se plnily léčivými bylinami. Nakonec se v okolí rozkřikla zpráva, že se z křížové výpravy vrací do Anglie král Richard III. a že šerif plánuje léčku a královraždu, protože se nehodlá pustit nabyté moci a ukradených peněz. To zbojníci samozřejmě nemohli dopustit a rozhodli se šerifa zastavit. Vlastnoručně uvařeným lektvarem uspali jeho vojáky, ukradli jim zbroj a zbytek už si vyřídil král Richard.

Vše tedy dobře dopadlo. Šerif byl zbaven titulu a vyhnán do hloubi Sherwoodu (a že ten les není zrovna malý), zbojníci získali od krále zpět své polnosti a statky, Lady Marianne se provdala za Robina a všichni mohli slavit. Velký dík patří všem, kteří se účastnili plánování a příprav na hru a všem, kteří se ji zúčastnili osobně byť jen na chvíli. Dokonce se podíleli i lidé mimo středisko. Tedy konec dobrý, všechno dobré. A příští rok znovu. Možná už by se mělo začít s plánováním. Tak brzy na viděnou při dalším plánování zábavy… 🙂